Burčáková sezóna pod Radobýlem

Deštivá předpověď počasí nás neodradila od našeho záměru dobýt Radobýl. Naštěstí pršelo jen na začátku naší výpravy, a i když jsme se místy potýkali s hlubokým bahnem, nakonec jsme dorazili do Litoměřic spokojení a se spoustou nevšedních zážitků.

Tu poslední zářijovou neděli jsem dorazila na všetatské nádraží a vzhledem k počasí (lilo jako z konve) jsem očekávala, že se nikdo nedostaví a já pojedu na výlet sama. K mé velké radosti ovšem ostřílené hůlkaře něco jako černé mraky a trochu toho deště opravdu neodradí!

A tak jsme vyrazili a na nádraží ve Velkých Žernosekách na nás čekali dokonce ještě další naši přátelé. Po výstupu z vlaku nešlo jinak, než opravdu obléci neoblíbené pláštěnky.

Hned na počátku naší cesty nás zastavili organizátoři závodu horských kol, neboť právě v tu samou dobu, na kdy jsme naplánovali výšlap na Radobýl, měl stejnou cestou projet peloton cyklomaratónců startujících z Litoměřic. Nejdříve se nám nechtělo zdržovat, nicméně jsme záhy změnili názor, když jsme zjistili, že stojíme před vyhlášeným Vinařstvím pod Radobýlem. No ovšem, vždyť už od nádraží šlapeme po Litoměřické vinařské naučné stezce! Obratem nám naše zdržení přestalo vadit. Dozvonili jsme se na majitele a on nám velmi ochotně poskytl báječný burčák ze svých zásob. Než jsme stačili dopít, přestalo pršet a cyklistický peloton nás minul přímo kolem vinařství. Usilovně jsme fandili se sklenkou burčáku v ruce a myslím, že někteří závodníci byli řádně nalomeni se přidat spíš k nám, než pokračovat do prudkého kopce, který se od vinařství k Radobýlu začal neúprosně prudce zvedat.

Po burčáku značně rozvláčnění jsme sbalili pláštěnky a vydali se do kopce stíhat peloton. Sice už nepršelo, ale díky několika desítkám cyklistů se cesta nahoru k Radobýlu proměnila v hotovou bahenní čvachtanici. I když nám bahno téměř polykalo boty, statečně jsme se doklouzali konečně až k místu, kdy jsme trasu cyklomaratónu opouštěli a vydali se konečně po pevnějším terénu přímo pod horu Radobýl.

Náhle se před námi otevřel krásný výhled na jižní svah se stěnou z čedičových sloupů a lomem, díky kterému je Radobýl vykousnutý do svého atypického tvaru. Velmi krásné a magické místo. Bylo vidět, že nejen na nás to místo zapůsobilo svou výjimečností, ale zřejmě i na autory malého seskupení monumentu kamenů skoro jako ve Stonehenge.

Po malém občerstvení a posilnění nás již čekal nekompromisní kopec nahoru na vrchol, ale naštěstí bylo naše úsilí odměněno krásnými výhledy do okolí. Ranní mračna se trochu rozptýlila, a tak jsme se mohli potěšit krásou okolních kopců Českého středohoří i nedalekých Litoměřic, kam jsme měli namířeno.

Na vrcholu nás přivítal velký plechový kříž a pohled na Litoměřice. Velmi snadno jsme si zde představili romantika Karla Hynku Máchu, jak sem mířil a kochal se tím pohledem jako teď my. Ale jemu se stal tento výhled osudným. Právě odtud zpozoroval požár v Litoměřicích a seběhl dolů na pomoc s hašením. Právě po tomto dlouhém běhu, namáhavém hašení a uřícení v chladném počasí si přivodil nachlazení, kterému po pár dnech podlehl.

To my jsme dolů spěchat nemuseli. Naopak jsme si sestup užili a cestou pozorovali na protilehlé louce s nepřízní terénu zápolící cyklomaratonce, kteří si v těchto podmínkách jistě sáhli až na dno svých sil. Vypadali na to.

My jsme si při pozorování jejich snažení umyli boty i hůlky v kalužích u cesty a pak jsme pokračovali do Litoměřic již po asfaltových cestách. Po zdařilém dosáhnutí našeho cíle jsme si našli příjemnou restauraci a pochutnali si všichni na skvělém lososu se šťouchaným bramborem.

Pak jsme ještě na náměstí pozorovali dojezd posledních účastníků cyklomaratonu a bavili se tím, jak byli k nepoznání díky nánosům bahna nejen oni sami, ale také jejich kola. Klobouk dolů před takovým výkonem!

Na cestě mezi náměstím a nádražím jsme se museli vyfotit před sochou Karla Hynka Máchy a po klikatých Máchových schodech jsme sešli až ke známé kavárně Káva s párou, před kterou jsme mohli obdivovat vystavenou lokomotivu a model litoměřické krajiny s projíždějícími vláčky.

Lákání místní kavárny se nám podařilo odolat, protože jsme se rozhodli chytit dřívější vlak zpátky do Všetat. Cestu na nádraží jsme si zpříjemnili procházkou kolem Labe po Střeleckém ostrově. Ale to bychom nebyli my, abychom tradičně nezakončili výlet sladkou tečkou – tentokrát už přímo v cukrárně ve Všetatech.

Nakolik se ráno zdálo být šílené na výlet se vůbec vydat, nakonec jsme prožili opět krásný den nabitý zážitky venku v přírodě. Chce to zkrátka překonat svou pohodlnost, nedat se odradit počasím a vyrazit za krásami naší vlasti bez otálení či výmluv. My jsme moc rádi, že jsme na výletě byli!

Příští poslední neděli v měsíci vyrážíme na vrcholný výlet sezóny. Protože už máme natrénováno, vyrazíme na 20 km dlouhý okruh z Mělníka přes Hořín do Zelčína a zpět.

Těšíme se opět na další nevšední zážitky s hůlkami v rukou a tisíci mílemi v nohou!

Komentáře k článku

Přidat komentář

K článku zatím nebyl vložen žádný komentář.

Nejbližší akce